“Jedna týdně”? Co?

Prostě jedna týdně… nebo ještě lépe, alespoň jedna týdně. Jedna povídka, jedna fotka, jedna báseň, jedna píseň, jedna vzpomínky, jedna fejeton, jedna vtip – tady už to pokulhává, uznávám… Klidně i jedna holka týdně, pokud se tím splní “poslání” a dodrží pravidla. Takže prostě jedna věc týdně!

Proč?

Je to forma výzvy. Splnit nějaký drobný úkol v relativně pohodlném termínu (den je málo, měsíc je příliš). Řešení by mělo být alespoň trochu kreativní a vyznít pozitivně, ideálně přinést trochu radosti.

Zjednodušeně:

• trénink disciplíny
• trénink kreativity
• přepnutí do pozitivního myšlení
• plus pobavit případného čtenáře…

Obšírněji…

Asi nejsem jediný, kdo si čas od času říká “zítra zase do práce”, “… už aby byl zase víkend…”. Ten nepříjemný pocit, že žiji jenom od víkendu k víkendu a mezitím se to snažím nějak přetrpět. Pod vlivem několika rozhovorů, ale i “zázračných seberůstových” knížek, jsem začal přemýšlet, jestli bych neměl chtít něco víc. Nemusí to být přímo něco zázračného. Není úplně v mé nátuře měnit svět, ovlivňovat masy, zakládat nový Google apod.

Tvrzení “stres je vedlejším produktem činností, které pro nás nejsou určeny” (z  The Conscious men) je samo o sobě hodně zjednodušující, ale něco na něm přeci je. Když sportuji nebo věnuji něčemu, pro co jsem zapálený, spotřebuji mnohem více energie než v kanceláři. Tělo vyprodukuje spoustu hormonů a látek, které ho připravují na “boj”. Přesto jsem pak svěží, leckdy mám více energie než před tím.  Takže to není jenom o té zátěži…

Když už ne nový Google… když ne sport (tuhle únikovou strategii už mám “zdárně” za sebou)… když nejsem manuálně zručný, abych se pustil do nějakého hipsterského projektu… tak, hrome, co? “Růstové” knihy, videa, blogy, koučové mají tisíc a jednu radu a metodu, kterak hledat cíle. Leč, aby se asi zavděčili všem, nejsou moc konkrétní. Navíc ambici spasit svět nemám. Ještě k tomu jsem dost líný a nedaří se mi držet moc dlouho motivaci…

Selský rozum zasahuje…

Tak jsem si sedl a přemýšlel, co mi vlastně kdy šlo a nešlo. Vzpomínky na Sevu a Merkura hned vyřadily jakékoliv myšlenky na cokoliv rukodělného. Ryze IT projekt také není to pravé – sice mi to jde, ale v práci něco řeším celé dny. Na dráhu profesionálního sportovce jsem starý a myšlenka, že budu další rádoby trenér bez zkušeností, byla zavržena také ihned.

Sloh! To byla kdysi moje deviza. Ten mě chránil i proti češtinářce na střední,  když jsem dával ostentativně najevo, že mě “nějaké ubrečené básničky” vůbec nezajímají.  Jenže… léta jsem nenapsal ani řádku. Navíc zase ten problém s trpělivostí a motivací. A “Pulitzera” asi za maturitní písemku nedávají, že?

Nicméně, semínko bylo zaseto… Vybavilo se mi “umíš dobře vyprávět, … máš smysl pro humor, … zkus to zapsat!”. Takže povídky nebo třeba fejetony… Dobrá! Začnu psát, abych trénoval! Ale o čem? A co když to předsevzetí nedodržím? Určitě je někde seznam povídkových témat, kde bych se mohl inspirovat! Určitě je spousta webů, kde pravidelně vydávají téma, které se má v určitém termínu zpracovat! Sakra! Já snad neumím hledat… Tohle je sice dobré, ale jenom půlka toho, co chci… Hm… V angličtině toho taky moc napíšu…

Takže DIY?! Požadavky, co by web měl umět, mám. Ale kdo by to četl? Zoufale se obracím zpět k “sluničkovým” knihám a webům. Mělo by to být pro vyšší dobro… Hmm… Přidávám požadavek “musí to být vtipné” a “za trest charita”. A proč bych měl psát jenom já? Takže požadavek “možnost více uživatelských účtů”, tzn. redakční systém?!

Je to tak blbé, naivní a přímočaré, že jsem to vydržel asi den, než jsem zaregistroval doménu. Teď už jenom vydržet…

***

Aktualizace #1 (2018-07-21): První týdny ukázaly, že týdenní limit je sice zvládnutelný, ale velmi časově náročný. Především pro napsání povídky a mém tempu práce. Ano, je to svým způsobem prohra! Na druhou stranu, ‘jedna týdně’ má bavit, pomáhat od stresu, nikoliv jej spoluvytvářet. Od prvotního záměru hlavně psát se postupně z ‘projektu’ stalo/stává nastavení mysli. Proto také přibyla sekce Instagram Jednatydne.cz. Snažím se chodit s otevřenýma očima, otevřenou myslí. Cílem zůstává být alespoň trochu tvůrčí.

V hlavě se mi rodí myšlenka zkusit psát minifejetony z každodenního života bez omezení konkrétní výzvou. Podobně jako fotka na Instagramu zachycuje nějaký okamžik obrazem, zkusit situaci zachytit pár větami…