Přicházím tentokrát do práce poměrně brzy. Jsem ještě rozespalý, duchem trochu mimo. Vystupuji z výtahu a vyndávám si sluchátka z uší. Proti mně jde pohledná mladá žena v riflích a zelené kožené bundě ala křivák. Neznám ji. Ale protože je u nás na patře, tak sem asi patří… Proto zcela automaticky, bez přemýšlení, kývnu hlavou a řeknu: „Čau!“. Zmatený, nebo spíše vyděšený, výraz napovídá, že je něco špatně. První, co mě napadá: ‚Hrome, asi to byla cizinka. Měl jsem říct alespoň „Hi“ nebo „Morning“… Snad to nebyl někdo důležitý! Chraň Bůh, někdo, kdo patří k americkému managementu našeho týmu.‘
Den běží. Řešíme běžné věci. Ranní ‚incident‘ je dávno zapomenut. Odpoledne během jednoho z mnoha „Někdo na kafe?!“ mám v kuchyňce divný pocit. Takový ten, kdy víte, že se na vás někdo dívá, aniž byste se museli otočit. Přesto se rozhlédnu a vidím slečnu z rána. Nesměle se usmívá. Kývne hlavou, že mě zdraví. Nyní už je zřejmé, že to není nikdo z našich stakeholderů… Ti totiž většinou nenosí uniformu facilitiy services.
Tím zdánlivě končí celý trapas. Dělám však chybu, že se o tuto vtipnou historku podělím s kolegy. Během pár dnů se v běžné mluvě uchytí označení „ta Michalova“. Kolegové se mě vyptávají, jestli jsme se pohádali, že spolu v práci nemluvíme. Nebo zda bych jí mohl doma vysvětlit, že nám nemá mazat tabuli. A mnoho podobných průpovídek. Nemohu jim to mít za zlé. Dělal bych to samé, kdyby se to stalo někomu z nich. Tyto hlášky jsou však vyslovovány i před neznalými původní zápletky. Tím vše dostává zcela novou dynamiku. Korporátní šuškanda je mocná a nebezpečná věc. Nyní již jen čekám, až si mě zavolá HR, abych přišel situaci vysvětlil…