Tuhle nebo podobnou větu slyšel skoro každý z nás. Nebo ji možná i sám použil jako „výmluvu“ (viz poznámka) na konci nějakého vztahu…
Už takových patnáct let o této frázi čas od času přemýšlím. Dospěl jsem k různým interpretacím. Záleželo na náladě, životní situaci i na „poznání“ a zkušenosti.
Na jednu stranu asi tuším, co touto větou ženy myslí. Chtějí dospělého, zralého muže. Na druhou stranu, často možná chtějí takového, který bude chtít přesně to, co ony. Nebo si to alespoň myslí. (Ale o tom bylo napsáno mnoho knih. Nechme to třeba na Deidovi, Ardaghovi, Grayovi, …)
Budeme-li však brát ono prohlášení doslova, byl jsem takovým mužem již dávno. A postupně se tomuto stavu vzdaluji…
Když mi byli 3 roky, vědět jsem úplně přesně, co chci. Hrát si, dívat se na večerníček, povídat si s rodiči.
Když mi bylo 7, věděl jsem, že chci běhat venku s kamarády, koukat na Vegu a Magion. Také jsem věděl, co nechci. Nechtěl jsem chodit do školy. Chtěl jsem hrát hokej. Chtěl jsem být inženýrem (ať už jsem si pod tím slovem v té době představoval cokoliv).
Když mi bylo tak 12, 13, chtěl jsem mít holku a počítač. Protože jsem však nebyl schopný si holku „namluvit“, resp. na ni vůbec promluvit, měl jsem alespoň ten počítač. A chtěl jsem na tom počítači hlavně hrát. Možná i programovat. Ale to byla spíš verze pro rodiče.
První klopýtnutí přišlo ve 14. Tehdy jsem opravdu nevěděl, co chci. Vůbec jsem netušil, na jakou střední školu bych měl jít. Ale nějak to dopadlo. Resp. byl jsem odnavigován „dospělými“, protože ti „věděli“, co chci.
V období puberty, které bylo u mne docela dlouhé, byť ne příliš konfliktní, jsem už opět věděl, co chci. Chtěl jsem konečně už ten sex! (Jak to dopadlo, si lze snadno představit…)
Na vysoké jsem věděl, že chci dostudovat. A sex. A chodit do hospody. A hrát na počítači. Ale spíš zase ten sex.
Vše se změnilo v době, kdy jsem začal pracovat. Zažíval jsem dosud neznámé věci a pocity. Stres z termínu, ale i boj s prokrastinací, komplikované mezilidské vztahy na pracovišti, lži, které se ovšem označovaly za obchodní vyjednávání… A hlavně jsem přemýšlel o smysluplnosti práce v IT pro firmy, které nemají žádný společenský nebo lidský přínos. Ba naopak, o leckterých zákaznících by se dalo říct, že byli a jsou tím největším odpadem moderní společnosti. Ano, v té době jsem opravdu nevěděl, co chci.
Řešil jsem to tak, že jsem si hledal kompenzaci frustrace z profesního života ve sportu. A najednou jsem zase věděl, co chci. Chtěl jsem běhat. Chtěl jsem uběhnout maraton. Chtěl jsem uběhnout maraton pod x hodin. Pak jsem chtěl lézt. Chtěl jsem jet lézt do Chorvatska, do Španělska, do Rakouska, … Vylézt cestu obtížnosti xy… Později jsem zase chtěl běhat. Když jsem nemohl běhat, chtěl jsem jezdit na koloběžce. Věděl jsem, že chci jet na mistrovství do Rakouska. A tak dále a tak dále. Asi není třeba více rozvádět, jaké takové „vědění chtění“ mělo dopady na mé vztahy…
Až poslední dobou jsem opravdu vážně začal přemýšlet o tom, co chci. Co jsem dosud chtěl. A hlavně, co bych měl chtít. A upřímně?! Nejsem si momentálně vůbec jistý, co chci. Vydal jsem se na „cestu“ hledání. Nepochybuji, že bude mít spoustu slepých uliček. A ani si nejsem jistý, že někdy dojdu do místa, kdy budu opět vědět, co chci. Své „poslání“ stále hledám. Takže když slyším „chci muže, co ví, co chce“, mohu s klidným srdcem říct: „Takový už jsem byl a není o co stát!“
Poznámka: Párkrát mě samotného napadlo, jestli jsme tuto větu do mysli mnoha žen nevložili my sami. Při „ohleduplných“ rozchodech, kdy jsme nedokázali říct „Už Tě nemiluji“, „Chci si užívat“ nebo „S Tebou si nedokáži představit mít rodinu“. A místo toho jsme použili klišé typu „Ještě nevím, co chci.“, „Musím najít sám sebe“. Ženy pak logicky hledají někoho, kdo tohle už ví. Konkrétně tohle. Tj. věci, které jsou pro ženu, resp. ženskou energii, důležité.
“Upozornění”: Je to fejeton/fejkton… 😊 Pokud si chcete přečíst něco seriózního, hledejte např. archetyp Krále a Válečníka, jejich stínové varianty a jejich dětské předobrazy. Vlastně, všichni ze zmiňovaných autorů vysvětlují velmi přesně a výstižně toto téma z různých pohledů. Určitě stojí za to i články od Kris Gage, která píše trefně, věcně, stručně.