„Ještě jeden krok a budu vědět všechno!“, problesklo mu hlavou, když se pokoušel dostat k jejímu deníku.
Byla opatrná. Ostatně, učil ji to on. Pokud se však znáte takovou dobu, víte toho víc než dost. Dostat se pak přes kontrolní otázky při obnově hesla není velký problém.
Trochu se hnusil sám sobě. Měli by si přeci důvěřovat. Měl by počkat, až mu sama řekne, co se děje… Chová se poslední dobou tak divně. Vyhýbá se mu pohledem. Nechce o ničem mluvit. Dokonce si na nic nestěžuje. „Určitě někoho má!“
Celé jeho snažení už nějakou dobu pozorovala moucha. Moucha trpící závratí. „Grrr, ta kocovina! Ach, ta zbrklá rozhodnutí.“ Proč na sebe brát v takovém stavu podobu mouchy?! Ale stalo se. Bude to muset nějak vydržet. Ostatně v tomto příběhu je zaangažována. A chce vidět na vlastní oči… „Brrr, ten pohled se dá jen těžko vydržet. Vše se rozpadá na kousky, půlka věcí je rozmazaná…“ Zpět, chce vidět, jak celá tato hra dopadne. Už je to týden, kdy to vše odstartovalo…
***
První roli dostal on. Člověk, samec, zhruba 27 let starý. Nebyl zajímavý svými schopnostmi, intelektem, ani zvláštním posláním pro budoucnost. Pracovitost mu nikdy nebyla zrovna vlastní. Vždy se snažil proplouvat životem s co nejmenším úsilím. Paradoxně, to ho dostávala do těch nejobtížnějších situací.
Tak se také ocitl v první třídě letu ze Španělska. Byl nervózní. Byl také hladový. Od včerejška nic nejedl. Nedokázal nic sníst. Věděl, že tentokrát to není jako prodávat padělky cigaret. Ke klidu mu nepřidávalo ani to, že letadlo bylo plné Rusů. Vraceli se, podle oblečení, z nějakého fotbalového zápasu. Očividně se jejich týmu dařilo. Svou radost a také to, že patří k tamní „elitě“, dávali dost ostentativně najevo.
Normálně by se k jejich oslavě přidal. Nemuseli by ho dvakrát přemlouvat. Ostatně, už asi po desáté mu někdo z nich nabízel, ať se s nimi napije. Rusky vůbec nerozuměl, ale začínal tušit, že podnapilí spolucestující chápou jeho odmítání, jako akt pohrdání nad vítězstvím jejich týmu. Zbývalo posledních 45 minut letu. Proto tentokrát přijal lahev vodky a napil se. Myslel, že tím má vystaráno… Velký nazrzlý Rus gesty naznačoval, že takhle se na vítězství nepřipíjí. Že se musí napít pořádně.
„No co už.“ Napil se jednou, pak i podruhé a potřetí. Začínalo se mu dělat zle. Tolik vodky na prázdný žaludek bylo příliš.
V tu chvíli se pozornost jeho společníků obrátila na druhou stranu letadla. Tam právě nabírala na obrátkách roztržka mezi jedním z fanoušků a jiným cestujícím. Podle přízvuku to byl nejspíše Francouz. Ač se se palubní personál snažili sebevíc, do strkanice se zapojovalo stále více lidí. Francouzský turista evidentně necestoval sám a jeho přátelé ho v tom nechtěli nechat. Trvalo to snad 15 minut, než se situace zklidnila alespoň na úroveň, kdy si cestující jenom nadávali.
Letadlo šlo již na přistání. Jeho nervozita stoupala. Podle domluvy mělo být už vše jednoduché. Na letišti půjde na toaletu a tam si od něj někdo v uniformě personálu převezme balíček. Tím bude vše hotové. Jeho dluh bude splacen. Přesto měl pořád nepříjemný dojem, že je něco špatně. Jako by se na něj pořád někdo díval.
Letadlo dosedlo. Přijíždělo k terminálu. Vše bylo divné, nějaké rychlé, uchvátané. Kapitán se ani neloučil s cestujícími. Velmi rychle se otevřeli dveře letadla a dovnitř vstoupili z obou konců policisté.
„A do prdele! Je konec…“. Podvědomě se snažil zatlačit co nejvíce do sedačky. Snad v představě, že by si ho pak nevšimli. Sám však moc dobře věděl, že si jdou pro něj. Že ví, kde sedí, a jak vypadá. „Kvůli dluhům z pitomých sázek, dostanu nakonec deset let za pašování bůhví čeho!“
Policisté jej však minuli a sesypali se na Rusy a Francouze. Vyváděli je s rukama za zády ven.
Těch, co neodvedli, v letadla moc nezbylo. Prošli tubusem. V hale bylo stále spoustu křiku. Podle tónu hlasů, se cítili Rusové neprávem omezováni na svých právech.
Rozhlížel se okolo, kudy by se dostal k záchodům. V tom k němu přistoupil stewardka a řekla mu, „Pojďte se mnou.“
„Takže, oni mě měli celou dobu na očích. Proč to tedy nevezla ona sama. Letušky určitě nekontrolují tolik, jako běžné cestují.“, říkal si v duchu.
Šli dál chodbou. Minuli záchody. „Kdybychom šli společně na záchod, vypadalo by to asi dost divně. Chce si to asi převzít někde jinde.“
„Tu rvačku budou řešit půl dne. Běžte se domů vyležet. Až vám bude lépe, zavolejte.“ a strčila mu do ruky vizitku. Laškovně na něj mrkla a běžela zpět.
Velmi rychle mu došlo, že tohle opravdu nebyl jeho kontakt. A navíc, že stojí v hale, odkud už se zpět nedostane. Začínal stále více panikařit. Žádný plán B nebyl. Nevěděl, komu by měl zavolat.
Sedl si na lavičku a čekal. Doufal, že celou situaci ten dotyčný viděl a že si pro svou zásilku přijde. Nebo mu alespoň dá vědět, kam má jít.
Čekal skoro dvě hodiny. Docházelo mu, že nikdo si pro balíček nepřijde a že je to pořádný průser. Bylo mu, čím dál tím hůř. Nakonec se zvedl a jel domů.
Probudilo zvonění telefonu. Všude byla tma. Chvíli si nebyl jistý, kde vlastně je. Ale velmi rychle si začal vybavovat předcházející události. Zvedl telefon k očím. Volalo neznámé číslo. Hovor přijal nejistým, „Ano?“.
„Kde jsi, ty debile?“ Podle hlasu poznal, že je to ten člověk, který mu celý tento zatracený kšeft dohodil.
„Doma. Na letišti na mě nikdo nečekal… nebo spíš jsem ho nepotkal. Byla tam strašná mela…“
„Ty máš takový zasraný štěstí. Toho chlapa cestou z letiště sebrali. A jeho parťáka večer taky…
Chtěli vás sebrat, když to budeš předávat. Teď je důležité, aby ses toho, co nejrychleji zbavil. Je otázkou času, kdy tě najdou. A za žádnou cenu to nesmíš mít u sebe! Když nenajdou balíček, nic na vás nemají.“
Vzal nůž a rozřízl záda batohu. Nahmatal balíček. Zvědavost mu nedala a začal ho rozbalovat. Byl zabalený důkladně v několika vrstvách. Nakonec se propracoval až k pytlíku s bílým práškem. Tohle sice nebyla jeho doména. Ale i tak mu rychle došlo, co a za kolik toho má před sebou!
„Mám to jen tak spláchnout do hajzlu? Je toho dost, abych začal někde na druhém konci světa znovu. S bourákem, domem na pláži a novou kurvou každý den…“
Ale nemůže to mít u sebe. Sice málokdo tuší, kde opravdu bydlí. Ostatně, když skoro každému dlužíte, je lepší, když nikdo neví, kde vás hledat. Ale policajti nakonec najdou někoho, kdo je sem dovede. Nebo najdou můj mobil!
Chvíli váhal. Byl to naivní plán. Ale nic lepšího ho nenapadlo…
***
Nedůvěřivý manžel procházel složky, hledal, otvíral soubory. Vnitřně zuřil. Ani ne tak kvůli svému podezření. Ale kvůli tomu neskutečnému nepořádku v souborech. To přímo odporovalo jeho přirozenému smyslu pro pořádek. Ona mu tedy tvrdila, že je to OCD a že by se s tím měl jít léčit… Vzpomínka na tuhle větu ho napružila ještě více.
Nakonec našel, co hledal. Soubor ‚12. září.docx‘. Evidentně pojmenovaný automaticky podle první věty. Kroutil nevěřícně hlavou. Kdyby mohl přiznat, že ten soubor našel, vynadal by jí za to. Takhle si to, holt, bude muset nechat pro sebe.
Scrolloval souborem… Hledal něco podezřelého. Jména, místa, ideálně slova jako sex. Nic mimořádného ale nenacházel. Většinou „byla jsem na kafíčku s kolegyní“, „koupila jsem si novou sukni, ale nemohu přiznat, kolik stála“, „byl s chlapama v hospodě – předstíral, že je střízlivý, ale táhlo z něj pivo a kořalka“, „šéfová mě naštvala“, „holky mě asi pomlouvaly v kuchyňce“, „jsem tlustá, měla bych chodit cvičit“, „celý večer seděl u počítače a vůbec si mě nevšímal“, …
První zajímavá věc v deníku byla cirka tři měsíce zpátky.
„Do bytu 64 se nastěhoval nový nájemník. Potkala jsem ho, když se stěhoval. Ten původní prý odjel na rok do Austrálie. Tak mu byt přenechal, aby nemusel zbytečně platit nájem. Je mu tak třicet, docela fešák. Ale obléká se teda nemožně.“
Listoval dál…
„U schránek jsem se potkala se sousedem. Nic moc neříkal, dělal jakoby nic, ale asi mi koukal do výstřihu. Když jsem šla do schodů, cítila jsem jeho pohled na stehnech. Měla bych začít zase chodit cvičit.“
Pak už zase jenom obvyklé stezky… kolegyně, šéfová, on, on, kolegyně, nákupy, …
To už byl skoro na konci. Začal číst pozorně, protože minulý týden se muselo něco stát.
“Sobota
Chlap odjel z dětma ke tchýni. Mám celý víkend sama pro sebe. Uklidila jsem koupelnu, na zbytek jsem se vykašlala. Stejně nikdo nepozná a neocení, že jsem uklízela.
K obědu jsem si objednala pizzu. Otevřela jsem víno a dívala se na Lásku nebeskou. Dvakrát. To je tak krásné, když požádá servírku o ruku.
Pořád dokola jsem si pouštěla písničku od Birdy – People Help The People.
…
Kolem jedenácté zazvonil soused od naproti. Chtěl půjčit chleba. Vypadal unaveně a byl strašně roztržitý. Chtěla jsem mu pomoct. Lidé si přeci mají pomáhat! Pozvala jsem ho dovnitř. Přišlo mi, že se snažil flirtovat, ale moc mu to nešlo. Bylo to spíš, jako by mě balil deváťák. 🙁 A přitom s takovým kukučem, musí mít spoustu žen. Možná je gay a jenom se to snaží maskovat, abychom ho nepomlouvali.
Nakonec jenom poprosil, jestli si může dojít na záchod. Místo, aby pak šel do koupelny, vlezl do komory. Všechny byty v domě jsou přitom stejné. Musel být absolutně mimo. Rozloučil se a odešel.
Přišlo mi, že ani ne za pět minut u něj bouchly dveře a běžel dolů po schodech. Na co tedy potřeboval ten chleba! Že by mne opravdu zkoušel sbalit?”
“Neděle
Strašný den! Šla jsem ráno do fitka. Zjistila jsem, že mám většinu věcí špinavých od nějakého sajrajtu. Myslela jsem, že je to od sádry nebo něčeho podobného, co má chlap v komoře. Snažila jsem se to vyklepat, abych nebyla jak prase. Přitom jsem se toho asi nadýchala. Pak už to bylo celé nějaké divné. Najednou jsem se cítila strašně šťastná, sebevědomá. Při cvičení jsem byla k nezastavení. Pak se mi ale rozbušilo srdce a začalo mi být špatně. Snažila jsem se dostat na záchod, strašně jsem se třásla. Pozvracela jsem se uprostřed tělocvičny a nejen to… Strašná ostuda. Už nikdy tam nemůžu jít! 🙁
…
Odpoledne už mi bylo lépe. Hledala jsem, jak se to svinstvo dostalo do mé tašky. V komoře na poslední polici jsem nakonec našla sáček s bílým práškem. Byl v jednom místě děravý a část se asi vysypala dolů na sportovní věci.
Nevím, co mám dělat. Myslím si, že to tam dal včera soused. Leccos by to vysvětlovalo. Ale, co když to nebyl on? Co když je to mýho chlapa? A proto je poslední dobou takový divný. Nejraději bych to vyhodila. Ale co když ho pak za to někdo zabije. Sama bych to s dětma nezvládla. Chce se mi brečet…”
Chvíli ještě četl, ale stále se to motalo okolo balíčku v komoře. Zvedl se a šel se tam podívat. Stoupl si na židli a podíval se na horní polici. Vzal opatrně sáček do ruky. Opravdu byl v jednom rohu protržený…
„Tak ona si myslí, že jsem feťák nebo dealer!“, přemýšlel nahlas. „A já si myslel, že mi zahýbá. Ještě, že mě neudala…“ Paradoxně se po tomto zjištění cítil docela spokojeně.
Zazvonil zvonek. Lekl se a rychle vrátil balíček zpět.
Otevřel dveře. Proti němu stál policista s blokem. „Dobrý den, Vy jste pán…?“
***
Moucha pobaveně sledovala nově nastalou situaci. „Tak tenhle konec jsem nečekal a to bych měl být Vševědoucí!“ Vzlétla a zamířila opět do komory…
Použité motivy:
- Nerozhodná žena
- Tělocvična
- Svůj osud nezměníš
- První věta: Ještě jeden krok a budu vědět všechno.
- Sixty-Four comes asking for bread.
- A song can make or ruin a person’s day if they let it get to them.
- hospitable transportation & snow
- giddy & fly
Inspirace mimo výzvu/zdroje:
- Acid house (motiv mouchy)
- Terry Pratchett, Malý bohové a Otec prasátek (motiv bizarních bohů)
- Birdy – People Help The People – https://www.youtube.com/watch?v=OmLNs6zQIHo
Sebekriticky:
- Příliš dlouhé
- Nevěrohodná zápletka
- Není to moc pozitivní